Evropa nesmí nečinně přihlížet pokračujícímu krvavému násilí

Zdá se, že se politika EU vůči Dárfúru dostala na nové a ostudné dno - ministři zahraničí patnáctky na svém nedávném zasedání de facto prohlásili „to není náš problém“. Evropa ale samozřejmě může -a musí - pomoci ukončit hrozivé násilí súdánské vlády vůči svým vlastním lidem.

Evropští ministři zahraničí na svém setkání 23. dubna schválili svou dvacátou rezoluci ke krizi v Dárfúru za poslední tři roky.

Podpořili snad ministři návrh britského premiéra Tonyho Blaira, aby EU zavedla nad Dárfúrem bezletovou zónu, která by pomohla dodržovat zákaz provozu vojenských letadel nad oblastí, jak požadovala Rada bezpečnosti OSN v roce 2005? Ne. Drželi se snad výzvy kancléřky Angely Merkelové ze summitu EU v březnu 2007, aby Unie zvážila tvrdé sankce vůči vládě v Chartúmu? Ne. Shodli se vůbec na něčem odlišném, než byla předcházející řada bezzubých prohlášení? Naneštěstí ne.

Naopak, ministři „horkou bramboru“ odehráli prohlášením, že „rada (ministrů) zdůrazňuje svou podporu RB, aby urychleně zvážila další opatření“. Jinými slovy - ať něco udělá OSN.

Účinné kroky na úrovni mezinárodního společenství by samozřejmě byly nejlepší možnou variantou, ale proces v OSN byl zatím bolestně pomalý. Unie proto nemá důvod, proč by její akce nemohla podpořit snahy OSN.

RB schválila v srpnu 2006 rezoluci, v níž požaduje sestavení dvacetitisícového kontingentu mírových sil, posvěcený text však vyžadoval i souhlas Chartúmu, jenž ale nikdy nepřišel. Nakonec vznikl kompromis, podle kterého se do akce zapojí vojáci Africké unie a OSN, ovšem Chartúm jejich nasazení oddaloval bezpočtem diplomatických kliček.

Devět měsíců beze změny

A tak se devět měsíců od schválení rezoluce Dárfúr mírových sil ve větším počtu nedočkal - z velké části kvůli přístupu centrální vlády v Chartúmu a také kvůli rozdělenému mezinárodnímu společenství.

EU a její členské státy hrají ve stupňování tlaku na Chartúm hlavní roli - je nutné tamní politiky přinutit, aby zaplatili za úmyslné zdržování. Unie má řadu možností, které by mohly snahu OSN podpořit.

Zaprvé by měli ministři zahraničí vyslyšet žádosti z Evropského parlamentu a zavést cílené sankce proti súdánské vládě a dalším skupinám, které komise OSN označila za původce zločinů proti lidskosti v Dárfúru. Jejich aktiva v Evropě by měla být zmražena, Unie by členům súdánské vlády měla zakázat cestování po svém území - podobný přístup EU již dávno zavedla politikům z Uzbekistánu nebo z Barmy, o Zimbabwe nemluvě.

Unie by se měla zaměřit také na příliv zahraničních investic do Súdánu. Členské státy by měly urychleně schválit normy, které by zabránily v účasti jejich firem na projektech ropného průmyslu, s výjimkou autonomní vlády na jihu Súdánu.

A nakonec - Unie by měla zahájit vlastní pátrání po tajných účtech súdánské vlády a na ní napojených skupin, stejně jako to dělá americká administrativa. Právě z těchto fondů míří významné prostředky k financování války.

Žádný z těchto kroků sám o sobě konflikt v Dárfúru neukončí, vláda v Chartúmu však navzdory diplomatickým manévrům a neústupnosti silnému mezinárodnímu tlaku rozumí. Dokázala to například v roce 2005 při vyjednávání o míru s povstalci na jihu země. Pokud ale bude Unie přešlapovat na místě, vládu v Chartúmu to jenom posílí.