Eurohasiči válečných požárů jsou na suchu

Nechme na chvíli stranou poslední těžkosti Evropské unie po irském referendu a zaměřme se místo toho na krajiny, ve kterých probíhá skutečná krize a kde se Unie výrazně zasloužila o jejich vyřešení.

V debatách nad Lisabonskou smlouvou se příliš často přehlíží, co ony navrhované změny budou znamenat pro nejdůležitější práci, kterou Unie dělá za svými hranicemi. Ve válečných zónách a v zemích s křehkou poválečnou rovnováhou má Evropská unie totiž celkem 21 misí, které poskytují životně důležitou vojenskou podporu a civilní odborné znalosti řadě problematických krajin a snaží se v nich stabilizovat a znovu vybudovat otřesenou společnost.

Když si rozebereme několik z devíti uzavřených a dvanácti stávajících misí, získáme představu o rozsahu a významu rostoucího zahraničního angažmá Evropské unie.

V Afghánistánu pomáhá Policejní mise Evropské unie vybudovat udržitelný a efektivní afghánský policejní civilní sbor. V Čadu překlenovací mise EUFOR se silnou irskou účastí chrání civilisty, kteří by jinak byli vydáni napospas rebelům a banditům.

Roku 2003 vojenská operace EU ARTEMIS vytvořila bezpečné prostředí v městě Bunia na východě Demokratické republiky Kongo, umožnila tak návrat uprchlíků a zastavila další masové násilí. Dvě stávající unijní mise v Kongu nadále podporují reformy a restrukturalizaci bezpečnostního sektoru - obě jsou životně důležité, má-li se tato země vymanit z letitého vražedného konfliktu, který si vyžádal miliony životů.

EULEX, kosovská mise Evropské unie, funguje od února a má sehrát klíčovou roli ve snaze soudních a bezpečnostních složek vytvořit mnohonárodnostní právní systém.

Snad největším nedávným úspěchem EU je Bosna a Hercegovina, v níž se vůbec poprvé realizovala mise Evropské bezpečnosti a obranné politiky. Od počátku roku 2003 Unie monitoruje bosenský policejní sbor, radí mu a jezdí kontrolovat jeho útvary, zatímco o bezpečnost se stará mnohem větší vojenský kontingent Unie. Dne 16. června podepsala Evropská unie s touto zemí stabilizační a asociační dohodu, která je prvním krokem k eventuálnímu členství Bosny a Hercegoviny v EU.

Všechny tyto mise mají jistě svoje slabiny - například ta v Kosovu již měla běžet, k čemuž zatím kvůli neshodám s Radou bezpečnosti OSN nedošlo. Ale nakonec všechny stály za to a ukázaly, kolik toho Unie může světu nabídnout, co se týče tvrdé i měkké podpory prevence konfliktu i snahy o jeho ukončení.

Unijní instituce jsou opakovaně kritizovány pro těžkopádnost a neefektivitu, a tato kritika se ani nevyhnula její schopnosti zabránit konfliktu mimo její hranice či takový konflikt ukončit. Přitom Lisabonská smlouva, nebo přesněji Reformní smlouva zčásti skýtá řešení.

Neefektivní šestiměsíční rotující předsednictví Evropské rady by už nebylo odpovědné za zahraniční politiku: její pravomoci by v tomto ohledu přešly na nového Vysokého představitele pro zahraniční a bezpečnostní politiku, který by představoval kontinuitu v oblasti, kde se projevují proměnlivé národní priority. Vysoký představitel by šéfoval novému Útvaru pro vnější činnost a byl by místopředsedou komise, čímž by sjednotil různé linie vnější politiky Unie, které dnes spadají pod radu a komisi a jež k sobě mají mnohem dál, než by se podle těch padesáti metrů v Rue de la Loi mezi oběma příslušnými bruselskými budovami mohlo zdát.

V záležitostech, v nichž členské státy umožnily Unii mluvit jejich jménem, dostane EU právní subjektivitu, aby tak mohla činit. Rovněž by se zlepšila hlasovací procedura v záležitostech týkajících se vnějších akcí: státy by si zachovaly možnost veta, ale hlasovalo by se na základě kvalifikované většiny, čímž by se celý proces urychlil. Smlouva by také položila základ stálé strukturované spolupráce ve věcech obrany.

Podtrženo, sečteno, reformy obsažené ve smlouvě zjednodušují četné procesy a instituce, zvyšují efektivitu Unie v oblasti předcházení konfliktů a ukončování ozbrojených sporů. Stručně vzato, zachraňují životy.

Sama Evropská unie je přirozeně jedním z vůbec nejúspěšnějších mechanismů na řešení konfliktů, díky němuž je dnes masové násilí v Evropě nepředstavitelné - a to spolu kdysi evropské státy běžně válčily. EU se v četných misích povedlo toto povědomí a tyto zkušenosti úspěšně exportovat a bylo by smutné, kdyby se další pokrok zastavil kvůli hašteření nad Lisabonskou smlouvou.